Jak asi vypadá narozeninová oslava, kterou připraví rodiče svému pubertálnímu dospívajícímu synovi jako překvapení? Co určitě ve svých 17ti letech nechcete zažít? A komu bude nakonec víc trapně?

„Když mi bylo asi sedm, a vy jste byli na mojí vánoční besídce, stál jsem na pódiu mezi ostatníma dětma, který se strašně bály, až se jim třásl hlas, a některý i brečely… A holky si pořád nervózně vytahovaly punčocháče. Stál jsem tam úplně klidně a nemohl se dočkat, až začneme zpívat Narodil se Kristus Pán. Nebál jsem se, protože ty jsi mi, tati, řekl večer před tím: ‚Není důležitý, co se bude dít, ale jak si to užiješ. Užij si každou vteřinu a všechno bude dobrý.‘ A tak jsem tam stál a užíval si každou vteřinu. A všechno bylo dobrý. Užíval jsem si, že brzy budou Vánoce, že kolem mě všichni zpívají, a že se můžu nadechnout… Otevřel jsem oči a vy jste se přede mnou drželi za ruku a smáli se, protože jste viděli, že já mlčím a jenom poslouchám… A já byl šťastnej, že jste tam se mnou… Pak začala poslední sloka, a tak jsem rychle zavřel oči, abych si jí ještě mohl užít, než skončí. A v tu chvíli jsem pochopil, co znamená, že na každý chvilce záleží.“

Příběh o komunikaci a rodičovské lásce vznikl ve spolupráci s Nadací rodiny Vlčkových, a my jsme rádi, že díky ní můžeme našim divákům kromě pobavení také s humorem a nadhledem přiblížit téma paliativní péče.